Dětské porno

Původně jsem se chtěl rozepsat o tom, jak se prakticky neznámý čtyřhvězdičkový generál Keith Alexander stává nejmocnějším mužem světa, že panika z Google Glass je úplná píčovina, protože zrovna kamera žádného geeka nezajímá a jak lze z dat vylhat téměř cokoli.

A pak mi na pár minut zablokovali facebookový účet a já se rozhodl pro dětské porno.

Málokdo si uvědomuje, o co vlastně přijde, když má zablokovaný účet na facebooku. Vždyť je to jenom…facebook.
Taky jsem si to myslel, ale realita umí nepříjemně překvapit.

  • Fotky v prdeli. Zvlášť ty “cizí”, na kterých vás někdo označil – ty mrzí nejvíc a není možné je dohledat.
  • Nezalogujete se nikam, kam jste se předtím hlásili skrz facebook. Všechny loginy ztraceny, žádná možnost resetovat heslo nějakým normálním způsobem u 90 % webů.
  • Neexistující původní seznam přátel. Pokud si založíte nový učet, netušíte kdo vám tam chybí.
  • Žádná historie zpráv.
  • Nulová historie pro výpočet toho, co by vás mohlo zajímat => měsíce prohrabávání odpadu ve feedu.
  • facebook.com/jméno je zabrané.
    atp…
  • Jednotlivě jsou to drobnosti, dohromady je to docela úlet, který člověka lehce rozhodí. Je to jako přijít o disk bez zálohy se spoustou osobních dat.

    Chvíli se dá bez facebooku žít, ale po několika měsících si začnete připadat…odpojeni. Od akcí, které jste minuli, protože vás na ně nikdo osobně nepozval. Od věcí, které přece všichni vědí a všichni je znají, protože byly na facebooku. Ztrácíte obecné povědomí o tom, jak se mají vaši přátelé.

    Nestalo se mi to poprvé, facebook mi účet zablokoval/zrušil už několikrát a naučil jsem se s touhle možností žít. Pro zálohovaní dat na sociálních sítích používám SocialSafe (haha, backupovat si cloud k sobě na HDD…sooo nineties…no ani to neinstalujte, jednak je to furt strašné otravný a druhak vám je stejně nakonec DB fotek na disku bez těch sociálních vazeb a označených lidi dost k ničemu) a podle nějaké zmatené teorie se snažím držet svůj edge rank dostatečné vysoko na to, abych nepropadával ihned automatickým blokačním sítem.

    Poslední dobou se to děje daleko častěji než dříve – třeba Padákovi se to za poslední měsíc stalo dvakrát. Poprvé tam hodil nějaké fotky své dcery koupající se ve vaně (jsou jí 4 roky), podruhé si psal s našim bývalým spolupracovníkem něco v japonštině a použil výraz “hentai porn” když se bavili o bigdata. Obojí stačilo k blokaci bez udání konkretního důvodu a bez možnosti se jakkoli odvolat, či něco někomu vysvětlit.

    Mě účet na pár minut blokli poté, co jsem si na zeď hodil link na článek Google Is Building A New System That Will Make It Virtually Impossible To Find Child Porn On The Web s tímhle komentářem:

    Já jsem měl ale tentokrát štěstí – stačilo si projít activity log a odsouhlasit pár divných hlášek.

    Jenom kvůli tomu, že jsem použil v přspěvku výraz “dětské porno”.

    O co teda jde?

    Facebook se stal mainstreamovým médiem, které potřebuje vydělávat a nemůže si dovolit ignorovat různé nátlakové skupiny tak jednoduše, jako mohl dříve.
    Organizace typu Women, Action & the Media začínají stupňovat svůj tlak a přes vyhrožování “nebudeme kupovat výrobky žádných společnosti, které inzerují na facebooku” pomalu dosahují svého.

    Facebook denně zpracuje přes 3 miliardy nasdílených příspěvků. Není v lidských silách všechno ručně projít a proto jsou zapojeny automatizované algoritmy. S tím jak se zdokonalují třeba ty na rozpoznávaní obsahu fotek stačí, aby bylo vyfoceno příliš mnoho odhalené kůže nebo cosi, co připomíná lidskou bradavku a systém vás odstřelí automaticky. Dlouhodbě největšími hity jsou kojící matky a fotky po žen po masektomii.

    Cenzura je vždycky stejná.
    Pár vyvolených rozhoduje o tom, co je dobré pro zbytek světa bez toho, aniž by se ptali, jestli to někdo chce. A opojeni mocí nevědí, kdy přestat. Takoví malí hitlerové.

    Tam kde končí různé úchylné spolky omezující vysvlékání se ostatních, nastupuje vláda. A začíná se vždycky stejně.

    Dětským pornem.

    Dětské porno je ultimátní argument, protože všichni přeci vědí, ze je špatné a to bez vyjímky.

    Dětské porno potřebuje konzumenty, říkejme jim pro zjednodušení úchylové. A v hlavách vládnoucích elit asi existuje nějaká teorie, podle které když zakážeme vyhledávaní dětského porna na internetu, všichni tito úchylové najednou zmizí a svět bude znovu sluníčkovým místem. Podle této teorie může za lidi, kteří rádí onanují nad dětským pornem, samotná jeho existence.

    IMHO je to stejné jako tvrdit, že za gaye můzou ostatní již existující gayové mezi námi nebo že bychom bez normálního porna nevěděli, že je možný pohlavní styk dvou lidí.

    Total bullshit.

    Co by opravdu vyřešilo problém dětského porna?
    Dlouhodba práce s úchyly, kvalitní teamy na vyhledávaní ztracených dětí, sem tam prohledat sklepy v okolí kvůli Fritzlům…samé nepopulární a nákladné činnosti.

    Oproti tomu je křik “zakažme dětské porno” mnohem jednoduší a politicky výhodnější.

    Čeho dosáhneme tím, že zakážeme dětské porno na internetu?

    Znovu dojde k vytvoření lukrativního černého trhu, který byl s příchodem internetu potlačen. Umožníme vznik organizovaným gangům, které začnou pořádně šroubovat ceny této nyní volně dostupné komodity. Vysoké ceny povedou k profesionalizaci celého odvětvi, větším výnosům, více únosům, kvalitnějšímu HD obsahu a…spirála se roztáčí.

    Když se zakazuje dětské porno na internetu, není to nikdy kvůli dětskému pornu.

    Vždycky je zatím víc – skrytá touha vládnoucích elit po zavedení funkčního mechanismu pro cenzuru internetu.

    Jakmile se jednou postaví infrastruktura na cenzuru dětského porna, bude velmi jednoduché začít cenzurovat cokoli dalšího.
    Návod na výrobu jaderné pumy? No jistě, to přece potřebují jenom teroristé!
    Chcete platit méně na daních? To chtějí jenom zloději!
    Vymývání slzného plynu z oči? Jseš radikál snažící se svrhnout vládu!
    Kam šly peníze z rozpočtu? Prostě nepotřebuješ vědět!

    Co když do Googlího systému na cenzuru dětského porna někdo přihodí obrázky z tureckých demonstrací? Video prezidenta kradoucího propisku? Informace o PRISMu?

    Kdo to pozná? Kde to bude možné reklamovat? Kdo určuje co je dětské porno a co už není?

    Quis custodiet ipsos custodes?

    Káča s Olivii z Padákova blogu

    Střezte se každého, kdo podporuje cenzuru internetu ve jménu čehokoli. Na konci dne to bude on, kdo vám bude diktovat, co si můžete myslet.

    Včetně toho, co si můžete myslet o něm.

    Facebook
    Twitter
    LINKEDIN

    Music Discovery

    Pokud něco dělám, dříve nebo později si k tomu pustím hudbu.

    Jsem na ní závislý.

    Vojta kovertuje gramce do mp3
    Při nahrávání a konvertování gramofonových desek do mp3 někdy v roce 1998.

    Prvních 10 let jsem stejně jako všichni ostatní sbíral mp3. Dodnes mám někde na dávno zaarchivovaném HDD svoji velmi kvalitní sbírku čtvrt roku čistého času hudby.

    Byl jsme na dlouho lapen do nekonečného koloběhu shánění nového, třídění starého, poslouchání, zapamatovávání, vypalování, přesouvání … a ačkoli se Justin Frankel opravdu snažil, opravdovou pohodu mi žádná z verzí WinAmpu nepřinesla. Pořád na mě ležela ta větší část zodpovědnosti za objevování nové hudby a jejího třízení. Ve chvíli, kdy jsem začal pracovat na více počítačích, se mi celý systém začal hroutit, nemohl jsem nic najít a začalo mě unavovat neustálé probírání stále další novou hudbou na více místech najednou.

    Začal jsem poslouchat internetová rádia. DI.fm a kanál beat blender na soma.fm se staly mojí homepage na několik let.

    Problémem je jejich monotónost – pořád jedou úzce vymezený konkrétní styl. Nedá se přeskakovat, či jakkoli jinak dát najevo svou nelibost s právě přehrávaným trackem. Navíc každé internetové rádio s pevně daným playlistem se po určitě době začne opakovat. U soma.fm to byly asi čtyři dny, u DI.fm týden.

    Do toho jsem stále znovu a znovu zkoušel poslouchat Rádio 1. Lákal mě hudební rozhled některých dramaturgů/moderátorů, ale odpuzovalo mě nezvykle velké množství mluveného slova a “mrtvého času”. Pokud zrovna neběžely reklamy, tak se někdo prostě jenom vykecával, případně se stále dokola pouštěl ten samý kulturní servis. Pokud za mixpultem seděl někdo starší, tak se to prokládalo písněmi, které nemohli být zajímavé snad ani v době jejich vzniku.

    Je zajímavé sledovat, jak se Rádio 1, kdysi bašta kvalitní alternativní hudby, během 20ti let proměnilo ve skanzen mrtvých hudebních stylů pouštěných mentálně opotřebovanými geronty neschopnými reflektovat jakékoli trendy. Dodnes si myslím, že je hlavním viníkem roztříštěnosti české alternativní hudební scény, kde si každý už x let hraje “můj styl, protože je prostě nejlepší” a zamrzá jakýkoli pohyb směrem kupředu.

    Ian Metty (v sobotu hraje v Praze) mi minulý rok v Barceloně vyprávěl, jak se tamní scéna každý půlrok pohne někam jinam, převáží nějaký populárnější trend/styl a všichni se lehce přizpůsobí. Prostě se posunou a vyvinou se.

    U nás máte s Rádiem 1 jistotu, že každou sobotu dopoledne, kdy chcete něco normálního ke kocovině, dostanete výběr jakéhosi übershitu z let 1969-1971. Moderátor připomínající Homera Simpsona v díle Homerpalooza se snaží posluchači vysvětlit genezi té pro něj “nejlepší rockové hudby” bez jakéhokoli zájmu o reflexi ze strany posluchačů. Škoda, že narozdíl od Homera ve výše zmiňovaném dílu, se lidé zodpovědní za Rádio 1 už asi nikdy nepoučí a navždy budeme poslouchat to samé, co naší otcové a otcové jejich otců.

    Každý další hudební styl dostane svoji hodinku někdy o víkendu, kde si ho do konce věku budou ladit všichni Ti, kteří ho poslouchali, když jim bylo šestnáct.

    Music Discovery

    Jak z toho ven, pokud chci prostě jenom poslouchat kvalitní hudbu?

    V případě že jste konzervativní, váš současný styl vám vyhovuje a máte na disku hromadu souborů s koncovkou mp3, tak nejjednoušší co můžete udělat, je zmigrovat si celou sbírku do cloudu ( iTunes , Google Music ), čímž vyřešíte uskladnění, přenášení a pouštění z jakéhokoli zařízení u vás doma.

    O stupínek dál jsou služby typu Deezer, kde je veškerá populární hudba včetně většiny české. Za fixní měsíční poplatek si můžete pustit na co si vzpomenete. Pokud ovšem víte, co chcete posluchat a jak přesně se to jmenuje.

    Což se mi příliš často nestává.

    Navíc se rád nechávám překvapovat a mám kolem sebe spoustu lidí s hudebním vkusem, který mě nejen přesahuje, ale i hodně imponuje. Proto používám soundcloud.com (nebo mixcloud.com, který má zdá se lépe řešena autorská práva) a poslouchám to, co mi přátelé repostují. Co se mi líbí si uložím mezi oblíbené a to si pak pouštím v autě z telefonu do beden.

    Problémem soundcloudu je jeho zaměření. Mě vyhovuje, protože vyhledávám nezávislou alternativní scénu a neobjevené autory. Pátrám po dlouhých setech deep housových DJů nebo ghettofunkových mixech stoupajících hvězd mashupove scény, což je uznávám poněkud užší zaměření, než kterým disponuje obvyklý posluchač.

    Drtivá většina lidí chce prostě jenom poslouchat nějakou hudbu. Zvolit si styl podle toho, jestli jsou v práci (rock) nebo doma (chillout). Mít možnost přeskakovat písničky, které se jim nelíbí. Prostě poslouchat rádio a sem tam styl virtuálního DJe upravit.

    Youradio.cz

    Byl jsem nadšený, když jsem dostal za úkol zpracovat analytiku pro YouRadio.cz , ojedinělý český projekt skupiny Lagardere, který ročně přehraje kolem 20 miliónů tracků.

    Aplikace umožňuje poslouchat hudbu v předem obecně definovaných žánrech a ty dále ladit do svých vlastních nálad pomocí občasných interakcí se samotným rádiem (přeskakování, lajkování). Odpadá tak nutnost neustále ručně něco vyhledávat a pro start se stačí naladit na někoho jiného, kdo má podobný hudební vkus. Třešničkou na dortu jsou potom appky pro iPhone a Android, které mají funkci “rezervace hudby na cesty” schopnou načíst hodinu napřed např. pro jízdu metrem nebo na kole mimo signál. Oproti podobným službám ze zahraničí potěší úplně zastoupení českých interpretů a bonusů v podobě nahrávek Divadla Járy Cimrmana nebo sesterského projektu Pigy s pohádkami pro děti (byl jsem překvapený, kolik mých znamých to už dávno používá pro uspávání svých capartů :)

    Lagardere je na základě statistik vygenerovaných YouRadiem schopné dříve zachytávat trendy v poslechovosti, měřit popularitu jednotlivých tracků a interpretů v čase nebo třeba odhadovat, jak dlouho má jednotlivé písně točit v éteru klasických rádií předtím, než se posluchačům ohrajou. Reporting, který pro ně v současné době stavíme, by měl odpovědět i na některé sofistikovanější otázky ohledně reklamy a její poslechovosti uživateli v rámci jednotlivých žánru či nálad a vlivu, který má na jejich chování (jestli a k jak velké dochází konverzi mimo rádio).

    YouRadio v GoodData

    Lubor Zoufal s Ondřejem Musilem jsou jedni z malá našich klientů, kteří se nebáli trochu pootevřít svoji datovou analytiku okolnímu světu a dovolili mi publikovat několik screenshotu z jejich dat. Od začátku se mi líbilo, jak nad svou analytikou přemýšlí a kam až chtějí celý projekt dotáhnout.

    Dashboardy, které vám ukážu, jsou POC nad živými daty, který slouží k základnímu pochopení, co všechno se dá sledovat a pomůže nám při definici toho, jak má analytika vypadat – je to první demo nad živými daty, nikoli finální produkt :)

    Jako datovou bázi jsme použili log 65 miliónů přehraných písní za poslední 4 roky, které jsme do vhodného struktury transformovali v Keboola Connection a k analýze použili platformu GoodData.

    Na prvním screenshotu jsou data za rok 2012 (filtr v pravem horním rohu).
    “Songs served” je počet tracků, které YR naservírovalo svým posluchačům za konkrétní rok. “Fully played” jsou potom ty, kde se algoritmus trefil a uživatel je vyslechl celé.
    V samotných tabulkách pak “PY” značí “Previous Year”.

    YouRadio - Years
    YouRadio – Years

    Porovnání žánru vůči sobě či v rámci nadřazené kategorie:

    ScreenClip
    YouRadio – Genres

    Obarvená metrika na dalším screenshotu porovnává poslechovost v jednotlivých týdnech vůči průměrné týdenní poslechovosti za kvartál. Informace jsou vhodné pro hudebního dramaturga klasického rádia, který díky YouRadiu dokáže odhalovat trendy na hudebním trhu dříve, než mu je naservírují zahraniční hitparády. Z tabulky je jasně vidět nástup rappera Lipo, jehož drill si ukážeme na dalším screenshotu.

    ScreenClip
    YouRadio – spikes

    Drill na jiný tab s detailnějšími čísly:

    ScreenClip
    YouRadio – Lipo pyčo

    Pro finální analytiku připravujeme mashup s Google Analytics dalšími zdroji dat tak, aby klient dostal komplexní pohled nejen na rádio jako takové, ale i přesah mimo něj.

    Jako bonus přihodím videa na dva nejpopulárnější tracky posledních týdnů

    + výše zmiňovaného Lipa ;)

    Facebook
    Twitter
    LINKEDIN

    Ergonomie

    Dnes to bude o fyzičnu. Pár tipů, jak jsem vyřešil drobné i větší bolístky.

    Bolest pravého zápěstí.

    Vyměnil jsem myš! I když pravačku pravidelně cvičím, cítil jsem jasný náběh na karpály, noční můru všech IŤáků.

    Pořídil jsem si vertikální myš.

    I když vypadá hodně divoce, stačil den-dva a už jsem s ní šmrdlal jako s myší klasickou. Bolest zápěstí zmizela a navíc cool modře svítí.

    Evoluent vertical mouse

    Bolest levého zápěstí

    Nabíhala pomalu ale jistě, tak s dvouletým zpožděním za pravačkou. Už mě unavovalo si neustále kroutit ruce, takže na doporučení MicTecha zakoupena Natural Keyboard od MS. Zdvih dlouhý a čitelný, rozložení není co vytknout, snad jen menší enter (zvykl jsem si) a jinak dělené skupiny “F” kláves nahoře (nezvykl jsem si). F5 nemá být na konci prvního bloku, ale na začátku druhého a pokaždé mě trochu zklame, když ji tam nenajdu.

    Pálení unavených oči, bolest za krkem.

    Už dlouho jsem měl pocit, že krabice od autorádia pod monitorem nevypadá dost hip. Takže držák na monitor s takovou maximální výškou, abych pod něj mohl zajet s notebookem a udělat si místo na klávesnici (která je nečekaně hluboká) a zároveň si ho vytáhnout před oči v době, kdy u PC skoro ležím.

    Bolest zad

    Židle. Suveréne nejvostřejší a nejdražší část mého inventáře. V práci si o mě myslí, že jsem se pomátl, koupit si židli v ceně ojeté Ochcávky, ale pro mě to byla jedna z nejužitečnějších věci, kterou jsem si kdy koupil.

    Jako auto dobrý, ale ta židle…ta židle… Kdo nezažil, nepochopí.

    Původně jsem chtěl jejího předchůdce – Aeron , který se vyrábí už více než dvacet let v nezměněné podobě a stal se v USA symbolem dotcomové bubliny. Udělal jsem si výlet do cre8 , jediného showroomu v ČR, kde jsem se na ní mohl posadit. Sjednána schůzka, Jan Bastař byl velmi ochotný, chvíle uvažování nad Aeronem a pak mě nechal sednout do své Mirry.

    První si po dosednutí všimnete síťovaného potahů, který umožní vašemu věčně zpocenému a léty týranému pozadí rozložit svoji váhu a nadechnout se. Pak se zkusíte pohoupat. Cvaknete a zkusíte se pohoupat víc. Nastavit si opěrky nahoru i do stran tak, aby se vám dobře dělalo jak s myší, tak s klávesnici. Povolit si přední aretaci a zhoupnout se dopředu s rovnými zády, bez zbytečného hrbení. A zbytek dne strávíte laděním těžiště tak, abyste i při náhodně silném zhoupnutí zůstaly bezhybně viset ve stavu beztíže někde na cestě mezi nebem a zemí. Prostě epic.

    Chvíli jsem hledal informace a pak jsem přemýšlel, zda si nekoupit nějakou po renovaci, která by stala o 40% méně. Jenže sedět v něčem po upoceném nerdovi, co museli tři dny stříkat wapkou, aby ho z toho opravdu sundali včetně všech zbytků, se mi fakt nechtělo. Židle je mi většinu času blíž než přítelkyně, blíž než postel. Trávím s ní kus svého života ve velmi intimním kontaktu a chci, aby byla jenom moje :)

    Jinak všechno to samozřejmě směřuje k tomu, že budu u PC stát. Akorát jsem ještě neviděl vysunovací stůl, který by se mi líbil.

    Špatně se mi usínalo.

    Bylo to tím, že mi po nocích monitor svítil příliš studenou barvou. Řešením je f.lux, který díky ACEmu používám bez přestávky už možná 10 let.
    Dost taky pomáhá nekoukat před spaním na seriály, resp. cokoli kde jsou lidské obličeje – mozek to nenechá oddriftovat.

    Byl jsem přes den a hlavně po jídle hodně unavený.

    Začal jsem jíst paleo.

    Odjakživa jsem se chtěl stravovat dobře, ale nikdy jsem nenarazil na myšlenkový koncept, který by mi vyhovoval. Většina z nich počítá s tím, že přestanete jíst maso, což povazuju za největší chybu, kterou bych mohl udělat. Zvlášť bez hovězího bych asi fakt nepřežil.

    Na Paleu se mi líbí, že narozdíl od všech ostatních módních výstřelků je svým způsobem návratem ke kořenům. Snaží se ze stravy odstranit veškerý civilizační balast, který jsme do ní zakomponovali (cukr, obilí, chemie). Energii z cukrů nahrazuje tukem. A je ho potřeba hodně! ;)

    Všechny základní informace můžete najít v dnes již legendárním článku Petra Máry Paleo dieta – zvlášť ty videa dole to vysvětlují poměrně jednoduše. Na Amazonu se dají najít hromady knížek, v Čechách ještě stále nic nevyšlo a nepředpokládám, že něco rychle vyjde. Na druhou stranu díky minimální velikosti komunity existuje spoustu velmi kvalitních blogů (třeba blog Jakuba Matějky, který mi paleo vysvětlil – díky Jakube! :) .Stačí chvíli šmátrat googlem.

    Nejsem výživový expert a o biologii člověka vím nezbytné gymnaziální minimum. Popíšu jen to co jím a jak to na mě subjektivně působí:

    Každý den k snídani 3 volská oka. Občas s opečenou slaninou, čím tučnější, tím lepší. Samozřejmě na pořádném kusů másla z farmářských trhů.
    K obědu maso a zelenina. Poslední dobou si nechávám do práce donášet gyros se zeleninovým salátem. Ale i steak je v pohodě :)
    K večeři to střídám – tlačenka, jitrnička, uzený, prejt nebo jenom hromadu oříšků.

    Jaký to na mě má vliv?

    Díky vyřazení všech obvyklých příloh (nejím brambory, knedlíky, chleba, hranolky a většinou ani rejži) jsem začal jíst daleko více zeleniny.
    Po jídle nikdy nejsem unavený. A tím myslím nikdy.
    Nedokážu se přežrat. Masem a zeleninou to prostě nejde.
    Přestal jsem mít během dne hlad.
    Občas mi stačí jíst 2x denně – moje tělo si o víc neřekne.
    Jím kvalitněji – díky zúženému výběru (maso, zelenina, vejce, ořechy) si základní suroviny vybírám daleko pečlivěji. Jezdím na farmářské trhy, pátrám po původu.
    Jím levněji, protože i přestože jím dražší věci, sním jich daleko méně, protože prostě nemám ten věčný hlad co dřív.
    Přestal jsem tloustnout a zhubl jsem cca 8kg. Ted vážím 82kg při 180cm, což je podle BMI sice lehce za hranou, ale já to považují za svoji nejpřirozenější váhu.
    Subjektivně jsem psychicky trochu více labilní (nebo stárnu a u těch romantických filmů brečím hořkým sarkasmem :)
    Jsem náchylnější na extrémy. Jít spát mimo obvyklý čas nebo si výrazně zkrátit spánek mi přes den způsobí problémy, kterých se už nezbavím. Normálně bych se přežral něčím sladkým a krátkodobě doplnil energii. To teď udělat nemůžu.

    Taky nemůžu pít alkohol stejně volně jako dřív. Měl bych se vyhýbat pivu (to mi moc nejde) a když už víno, tak jenom suché a spíš bílé (to mi jde naopak velmi dobře). Tvrdý pokud možno čistý, bez přidaného cukru a dochucovadel (řekněme Zacapě pápá).

    Mohl bych toho napsat tuny, ale vážně nechci nikoho přesvědčovat. Pokud vás to zajímá, určitě si uděláte objektivní názor sami.
    A protože internet vám poskytne k jakémukoli názoru dostatek podkladů, hodím ještě linky na tři zajímavé články z poslední doby:

    Velká cholesterolová lež
    Srdeční choroby trápí lidstvo už nejméně 4000 let, ukázal výzkum mumií
    Skutečná příčina děravých zubů a nemocných dásní

    A link na PDF s rozborem mé krve, který jsem si nechal po pěti měsících paleo stravy udělat. Bál jsem se jenom kyseliny močové, která je OK.

    Facebook
    Twitter
    LINKEDIN

    Zabte Google Reader!

    Posedlost BFUček Google Readerem je neuvěřitelná. Ano, 5 let zpátky jsem ho taky používal. Pak jsem pochopil, že RSS je mrtvá technologie.
    Google Reader opravdu umřel už v době, kdy z něj Google vytrhl “shared” streamy a přesunul je do G+. Lidé v Google ví co dělají – sledují trendy. A twitter.

    Mám rád svůj mozek a GR mi opravdu nepomáhal kvalitně řídit tu informační lavinu kolem mě. Přetěžoval mě neustálou potřebou filtrovat, číslama 1000+ a pocitem, že se stejně nedozvídám to podstatné.

    “v roce 1870 bylo celkem v pohodě zvládnout přečíst VŠECHEN denní tisk z celé severní ameriky. Pak to jít přestalo, tak lidi vymysleli jiný lidi, co to za ně čtou a jinde to “sesumírovávaj” a dělaj “zpravodajský rešerše”. Pak přišel internet, mrcha jedna, a přehrabávat informace přestalo být snadné. RSS neřeší přemíru informací, jen ti pomáhá neprocházet “blogy” stále dokola. Já nečtu konkrétní blogy, čtu to co lidem na twitteru přijde zajímavé natolik, že to (re)tweetnou. Filtrem obsahu je moje okolí. Vedle toho samozřejmě jdu po konkrétních TÉMATECH a ne po konkrétních URL. Pro mě je Google Reader díky tomu nezajímavý.”
    Padák

    Pokud používáte Google Reader, pravděpodobně spadáte do jedné z těchto tři kategorií:

    1) Zasekli jste ve světě svého otce, který si taky uvykl číst každý den jedny noviny. Máte pocit, že 20 (30,50,100,…) informačních serverů které sledujete, obsáhne všechno podstatné a když je budete sledovat každý den (týden, měsíc, rok), tak vám přeci nic zajímavého neuteče. Nestihli jste poslední 3 roky, kdy se twitter stal majoritním informačním médiem. Nezvládáte si nastavit žádnou sociální síť tak, aby vám přinášela relevantní obsah (používáte twitter jako facebook, neunfollowujete, nic zajímavého na tom nevidíte). Nepochopili jste, že zpravodajské servery ztrácejí revenue streamy a díky tomu publikují víc a víc škváry, skrz kterou jste nuceni se probírat. Jste líní cokoli měnit.

    2) Jste “novinář”, živící se překladem anglických článků (zive.cz) a neustálé čtení GR byla poslední možnost, jak něco chytnout dřív, než to k vám dopluje po vaší blbě nastavené twitterove síti, kde už to ví každý, kromě vás.

    3) Jste sysadmin a používáte RSS na sledování aktivit různých systémových služeb, které už dávno mají mirror na twitteru.

    Ve všech třech případech si nedokážete konec GR představit, kopete kolem sebe jako malá děcka, podepisujete irelevantní petice a jste pokročilým uživatelům internetu jenom pro smích (o kterém nevíte, protože nečtete twitter).

    Celá situace začala být natolik vážná, že i dinosaur českého internetu Petr Koubský začal nabádat k využití “Fantastické příležitosti pro odvážný český startup“. Kopírovat 10 let starou službu, kterou se leader světového internetu rozhodl zrušit, je věru odvážný, ale jinak naprosto debilní nápad. Nevím jak vy, ale já mám s pojmem “startup” na prvním místě asociované slovo “inovace” a v tomhle jich opravdu moc nevidím…

    Jak z toho ven?

    Přijměte myšlenku, že většina serverů publikuje obsah ne proto, že by byl zajímavý, ale protože prodává reklamu na svých stránkách. Víc článku = víc shlédnutí = víc peněz.
    Vás to v GR nutí procházet denně tuny a tuny zbytečného balastu. Nutí vás to k rozhodování, jestli je daný titulek natolik atraktivní, aby byl prokliknut. A těch titulku je víc a víc. Koho to baví?

    Akceptujte, že kvalita zavedených informačních serverů kolísá a většinou jde v čase dolů. Pokud sledujete jeden zdroj mnoho let v kuse, pravděpodobně si tohoto poklesu nevšimnete, protože je pomalý. Navíc nemáte srovnání s jinými zdroji a připadá vám to normální.

    Smiřte se s tím, že čtením pořád těch samých serverů v GR opravdu nic zajímavého neobjevíte. A pokud ano, tak to za tu námahu nestálo.

    Twitter je v současné době nejrychlejší a nejkvalitnější informační médium, pokud si ho dokážete správné nakonfigurovat.
    To znamená aktivně vyhledávat nové zajímavé zdroje (koho ten člověk retweetoval?) a okamžitě mazat ty, kteří produkují balast. Vyhledávejte experty v oborech, které vás zajímají. Smažte si z něj své kamarády, není to facebook. Starejte se o to, aby to byly ty nejzajímavější noviny, které si ráno přečtete.

    Výsledkem bude, že budete vědět všechno zajímavé jako první. Nic vám neuteče. A pokud ano, tak jenom jednou.

    Twitter čtu několikrát denně (většinou na záchodě, ve frontách, v tramvajích, ve výtahu, …kdykoli se nudím déle jak 30 vteřin) a cokoli mi připadá zajímavé a je delší než 140 znaku sázím okamžitě do Pocketu. Denně čtením twitteru nestrávím víc jak 10 minut. Pokud si o víkendu chci něco delšího přečíst, prolezu si svůj Pocket a vyndám si z něj ty nejzajímavější články. A jsem každý den v obraze.

    Můj přístup samozřejmě není všespásný.
    Podstatné je, že využívá sociálního filtru a umožnil mi se soustředit i na něco jiného, než na věčné prolézání článků, které za to nestojí…

    Dejte si tu práci a poptejte se opinion leaderů ve svém okolí, jak si filtrují informace oni. Třeba budete hodně překvapeni…

    Facebook
    Twitter
    LINKEDIN

    Soukromí je přežitek

    “Jake je prednaset veci obecne zname? …. asi te tristne urazim, ale ceeece, nic noveho jsem se nedozvedela…”

     

    myslis jake to je, prednaset urcitemu typu publika a pak to na netu schytat od prurezu celou populaci?

    nebo jake to je dat svym myslenkam za behu formu tak, aby to davalo smysl celych 30 minut, bylo to vzajemne propojene a vypadalo to, ze tim mirim k nejakemu zaveru?

    nebo jake je odpovidat na otazky, u kterych propadas depresi “proc jsem to nezkusil jednoduseji”?

    #barcampcz byl supr. I když je na @michalberg znát značné opotřebení, které vrcholí předáváním žezla dál, stále dokola jsem byl překvapován tím, jak kvalitní dokázal udělat akci bez toho, aniž by po někom chtěl vstupné. A to je kurva hustý.

    Facebook
    Twitter
    LINKEDIN

    Jednoduše geniální hry

    Miluju jednoduché věci, které fungují.

    Nehledám 3D, na které potřebujete grafickou kartu napájenou nukleárním reaktorem z pekel chlazenou kapalným dusíkem. Hledám nápad. Myšlenku. Mojo, které vás ze spaní chytne rok poté, co jste to dopařili poslední level, že už to fakt dál nešlo, a donutí vás vstát z postele a znovu zkoušet mačkat tlačítka.

    Takových her je málo.

    Trochu jsem hrával už na střední, ale až na vysoké jsem se rozjel ve velkém stylu. Vydržet na přednášce senilního profesora, kterému při každém lehkém zaváhání máte chuť doplnit celý zbytek věty, je nadlidský úkol. Nejdřív jsem pro zabavení druhé půlky mozku sjížděl obrázkové kluby. Pak jsem začal hrát jednoduché hry, které mi konečně umožnili se soustředit na mluvené slovo.

    Pokud máte slabou vůli, nečtěte dál.

    Tentacle Wars
    Japonec mne tehdá připravil asi o měsíc života.
    Natáhněte šipku z jedné buňky do druhé, nechte proudit život a ve správný okamžik příčným tahem chapadlo přeřízněte.
    Až to dohrajete, dejte si dvojku a až dohrajete i tu, kliknete na shared level.

    Canvas Rider
    Hra celá napasná jako demonstrace možností HTML5. Ovládá se šipkama a TABem.
    Po loadnutí stránky klikněte v menu na “Random Track”, zmáčkněte ESC a třikrát otočte kolečkem dopředu. Pak už jen šipkujte a restartujte Enterem.

    Cursed Treasure
    Definuje žánr “Towers”.
    Dohrál jsem to tenkrát na maximum ve všech levelech. No schválně si to zkuste.

    Quake live
    Quake 3 je poslední kvalitní multiplayer FPS, všechno další už je jenom laciná kopie s rádoby lepší grafikou. Má dokonalý gravitační model a část engine je napsána v assembleru. Kognitivní Informatiku na VŠE jsem studoval jenom protože věřím, že až doje k propojení mozku s počítačem, bude Q3 první věc, co se naportuje. V nastavení přibude malý jezdec s hodnotami 0-100, kde si nastavíte simulaci bolesti při zásahu raketou.

    CS portable
    momentálně pařím, když koukám na nahrané webináře, TED talky, prezidenstké debaty a vůbec všechno, co je moc pomalé na to, aby to někdo bral vážně. Po instalaci unity web playeru klikněte na multiplayer, chvíli počkejte, vyberte nahoře v menu TDM, najděte si server s největším množstvím hráčů, který ještě není plný a pak už jen…vyhrávejte každý level, protože proti vám stojí jenom hromada šestnáctiletých lamiček, které staré CS nikdy neviděli.

    Triptych
    Nenávidím tetris. Miluju Triptych.
    Kostky ovládáte pomoci šipek a kláves A a D. Pokud vydržíte hrát hodinu, začnete být skilled a bude to zábavné. Pustíte si naplno repráky a zvukové efekty se začnou slívat v nekonečnou elektrizující smršť. Pak přijde na řadu první pořádně combo, které trvá minutu a zmizí během něj úplně všechno. Rozhoupaná celá plocha, která se promíchává pokaždé, když do ní plnou silou narvete další a další kostky v oprávněné víře, že se to někam promačká a vyjde to.

    Ray Hound
    Hra která pro mě definovala žánr jednoduše geniálních her.
    Pokud nepřijdete na to jak se ovládá, tak jí nejste hodní.

    Facebook
    Twitter
    LINKEDIN

    Co vlastně děláme v Keboole?

    Pomáháme lidem chápat jejich data.

    A oni jim nerozumí?

    Ne.

    Dřív jsem si myslel, že o mně velké společnosti vědí všechno. Že z mého chování dokážou vyčíst hromadu věcí a díky tomu dělají skvělé marketingové strategie a vydělávají spoustu peněz.

    Těžký omyl.

    Většina z nich se topí ve vlastních datech a jsou rády, že ví, kolik vydělaly minulý měsíc.

    Protože slovo databáze zní až hrůzostrašně, pokusím se to dneska zjednodušit tak, aby to bylo pochopila i moje babička, která se mě na vánoce opět zeptá, cože to teda vlastně dělám v té Praze tak zajímavého za práci, že mě zase čtvrt roku neviděla.

    Představte si člověka, který něco ví o vašich zákaznících. A dalšího, který ví, kolik vyděláváte. A dalšího, který má informace o reklamě. Představte si jich třeba 12.
    Každý z těch lidí bydlí na jiném konci světa.

    A mluví trochu jinou řečí.

    Někteří z nich bydlí tak daleko a mluví tak složité, že si třikrát rozmyslíte, než se jich pojedete na něco zeptat.

    Šéf velké firmy chce vědět, jak se jim vedlo minulý měsíc. Nasedne do letadla a obletí každého z nich. U každého z nich si najme tlumočníka, nechá si převyprávět to, co ho zajímá, a někam si to poznamená, třeba do Excelu.

    Po týdnu se vrátí zpátky a má hrubý report toho, v jakém je jeho společnost stavu. Zároveň zjistil, jaké informace od kterého z nich potřebuje a může pověřit někoho dalšího (analytik), aby ten výlet podnikal za něj.

    To je situace, ve které většina společností žije dnes.

    Mají týdenní/měsíční reporting (informační souhrn), který někdo posbírá v jednotlivých systémech, kam se přihlásí (zaletí), použije rozhraní (tlumočník) a výsledky si vyexportuje (uloží) někam, kde to může dále zpracovávat (Excel).

    Jsou společnosti, kterým to takhle nestačilo – chtějí to dělat lépe a rychleji.

    Proto donutí jednotlivé lidi s těmi znalostmi, aby sami posílali poštou souhrny. Donutí je psát je ve stejném jazyce, ve stejném formátu, každý den. Tak aby vyhovovaly potřebám kartotéky (datový sklad), kde jsou dopisy rozbaleny, roztříděny, založeny a když je potřeba, tak je z nich sestaven report.

    Jednotliví lidé nemůžou posílat vše, co vědí a co se změnilo. Posílají jenom to, na co je postavena kartotéka, co je v tu chvíli důležité a co se do ní a do dopisu vejde.

    Jenže v průběhu času (občas i v řádech týdnu) se informační potřeby společnosti prudce mění. Například uvede úplně nový produkt pro jiné zákazníky a potřebuje vědět úplně jiné věci. Chce vědět, jak dopadla marketingová kampaň, kterou do té chvíle ještě nikdo nezkoušel – kterou nikdo nikdy neměřil. Chce data o svých zákaznících propojit se světem sociálních sítí. Zjistit jak výsledky fotbalu ovlivňují prodeje v Ostravě. Proč když prší, tak mladí lidé kupují výrobky konkurence.

    V tu chvíli je potřeba celou tu kartotéku přebudovat a vysvětlit všem těm chytrým lidem, že mají začít posílat úplně jiné informace a v úplně jiném formátu.

    Složitý úkol, na který se většinou najímá externí firma, která to za pár miliónů celé předělá. I s analýzou to trvá klidně několik měsíců, občas i déle než rok. Jenže během té doby se společnost opět trochu proměnila a požadavky jsou opět trochu jinde.

    Kruh se uzavírá – neustále se platí velké sumy za vývoj něčeho, co po svém nasazení už víceméně není  potřeba a co se musí znovu předělávat.

    Problémem nejsou ani tak peníze, ale čas.

    Chceme vědět všechno a hned.

    V Keboole se snažíme pomoc firmám, které na podobně smutnou stezku míří nebo už po ní nějakou dobu jdou.

    Každý den vytáhneme z každé klientovy databáze úplně všechno, co v ní je. Ne jenom dopis, ve kterém je nějaký výcuc.

    Úplně všechno.

    Naházíme to na jednu obrovskou hromadu. Díky tomu, že je vše v cloudu, nemusíme řešit žádná omezení typická pro vnitrofiremní datové sklady. Nezabýváme se velikostí, čistotou dat, jazykem, ničím. A až poté dáme klientovi do rukou nástroje, díky kterým si tu hromadu může začít přebírat tak, jak zrovna potřebuje. Může si pohledů na svá data postavit několik, libovolně je modifikovat a dělat s nimi věci, které ve světě datových skladů obvykle nejsou možné.

    A děláme to mnohonásobně levněji. Žádné další servery. Žádné licence. Žádní další zaměstnanci. Jen v pravý čas pustíme v cloudu klientovi tolik serverů, kolik zrovna potřebuje.

    Když to nefunguje tak jak si představuje, tak už to dál nepoužívá.
    Když to chce jinak, během chvíle se celý systém přebuduje.

    Totální flexibilita, bez limitů.

    Je to jako zavřít všechny ty lidí do jedné místnosti a bavit se se všemi najednou – a rozumět jim.

    Nezáleží na tom, kolik je lidí nebo kolik toho vědí.
    Můžou být tři a každý den chtějí mluvit 8 hodin.
    Může jich být sto a všichni chtějí mluvit každých 5 vteřin.
    Může jich být milión a chtějí si všichni navzájem něco říct.

     

    Já jsem si pro WebExpo vybral jeden konkrétní příklad, o kterém si myslím, že bude pro příštích pár let hodně aktuální.

    [iframe src=”http://player.vimeo.com/video/55354670″ width=”500″ height=”375″]

    Podobných i úplně jiných příkladu jsou desítky.

    Každý den jsem fascinován dalšími, na které jde naše infrastruktura použít.
    I tenhle příběh je jenom jednou z mnoha variant, jak ho převyprávět.

    A to je to, co mě na tom bere nejvíc.

    Že dnes dělám věci, které jsem si ještě před týdnem nedokázal představit.

    Facebook
    Twitter
    LINKEDIN