Full Stack Impostor

Všechny moje rozhovory posledních pár dní nakonec líznou ta samá témata: Full stack Employee, Impostor Syndrome a Dancing Landscapes.

Full Stack Employee je termín coinutý Chrisem Messinou, otcem hashtagu. Není to nic nového, dříve se říkalo T-shaped, předtím jack of all trades s tím rozdílem, že v dnešní době lze bez aspoň jedné opravdu hlubší vertikální specializace přežít už jen stěží.

Jak poznáte správného full stack employee? Tak hlavně má silně rozvinutý Impostor Syndrome. Díky zběsile rychlému adaptováni nových technologií, na které se jentak mimoděk stane specialistou, má neustálý pocit, že “kdyby přišel opravdový expert a podíval se na to, co tady dělám, všichni by najednou viděli, že tomu vůbec nerozumím”.

A opravdový expert nejde a nejde.

Možná to bude tím, že v prostředí plném full stack employees je narazit na “opravdového odborníka” tak trochu problém. Technologií je hodně, času málo, kult sebeoptimalizace se sám neuctí a blogposty sami nenapíšou.

Problém to není, protože pro všechny, kteří žijí na hraně digitálního zítřka přestaly být věci statické a binární. Stal se z nich proces, tok dat, opakující se měsíční platba, rozmazaná šmouha. Nikdo si nic nekupuje, nikdo nic nevlastní, nikdo nic nedodělává a nikdo nic nehrotí. Věci jsou proces, lidi jsou proces, život je proces. A proces nemá jasný začátek ani konec. Všechno volně pluje kolem a je to tak jednodušší, protože co nemůžeš rychle opustit, to tě vlastní a to nechceš.

Naši dědové si vybrali jednu životní strategii a té se drželi celý život. Naši otcové ji v průběhu života byli nuceni 2-3x upravit či změnit. Dnes už  je svět příliš komplexní na to, aby se dalo od stolu říct, jestli je ta zvolená vůbec úspěšná. Jedinou možností je neustále vše měnit a hledat tu správnou pro ten konkrétní moment. Nejrychlejší způsob jak něco pochopit, je to začít dělat. Naučme se být baristou, truhlářem, jogínem nebo sami sebou.

Občas je potřeba vyzkoušet úpně všechno.

Pracovně tomu říkám Dancing Landscape. Věčně pohyblivé pódium s kapsami tekoucího písku, trampolínami, nášlapnými minami ale i kousky země pevnými jak ta nejtvrdší skála.

Přežívají jen ti nejhbitější tanečníci, kterým se otázka “jaký má tohle všechno kurva smysl?” honí hlavou pokaždé, když se ráno probudí sami do světa, který jim nerozumí.

Ve světě, kde může být správně cokoli, nemusí být správně vůbec nic.

Twitter
LINKEDIN